„Kamarádský“ nebo „přátelský“—ale ani na jedné fotce se neusmívá.
„Hledám přátelství“—a ukáže jenom tělo.
„Hodně otevřený člověk“—a na všech fotkách nosí tmavé brýle
„Chci vážný vztah“—přičemž jemu je 40-50 a hledá někoho do 22 let
„Tady to nikdo nemyslí vážně“—ale neodpoví, pokud je člověk starší než 28 let. „Tady to nemá cenu“—ale píše to již pátý rok v kuse.
„Tvořivý“—a má všední až nudné fotky, nebo stažené z netu.
„Nezženštilý“—a jak člověk otevře jeho profil, začne se z počítače kouřit růžová pára.
„Visokoškolák“—beS komentáře.
„Přátelství na první místě“—a první zpráva je „mrd teď u mne?“
„Výhradně top“—a ukáže zadnici.
„Výhradně pasiv“—a ukáže péro.
Mohl bych přidat ještě další (a asi to taky přidám, časem). Pánové, na co si hrajeme? Myslím si, že bychom měli být trochu kritičtější s tím, jak se prezentujeme—pokud opravdu chceme, aby náš profil nás nějak reprezentoval.
sobota 7. října 2017
úterý 21. února 2017
Tři Honzové a Červencová
Mám takové tři kamarády, jež se jmenují Honza. Jednomu se líbím, ale on mně ne; druhý se mně líbí, aniž by to bylo opětované, a třetí je heterosexuál, který o mně oficiálně neví a já nechci, aby o tom věděl, a tím pádem není co řešit, jestli a jak se líbíme tomu druhému. Do čtverice, mám kolegyni Červencovou, která chce mít někoho a trochu moc často se mi o tom zmíňuje. Ano,všechna jména a některé okolnosti jsou vymyšlené—ale řekněme jim přece jen Honzové a Červencová.
První Honza byl úžasným kamarádem do té doby, co jsem se mu zmínil o tom, že jsem na chlapy, a v jednom dechu jsem řekl, že jen na ty s nadváhou. Netušil jsem však vůbec, že jeho další slova budou jeho vlastním coming-outem: „A musí mít tu nadváhu?“ A kurňajc. Kdybych to býval byl tušil. Pozdě. Od té doby je jako kdyby v něm vzniklo neuspokojitelné sexuální napětí, začal se mi vysmívat poměrně často, skoro při každém setkání, kvůli nejrůznějším důvodům, a dnes se vídáme celkem zřídka.
Druhý Honza věděl o mně (tedy že jsem na kluky) již předtím, než jsme se seznámili, bylo to rande a hned po něm mi řekl, že můžeme být kamarády, ale že nikdy nebude mezi námi nic jiného, protože nejsem jeho typ. Byli jsme kamarádi léta, sice trochu povrchně, ale celkem to šlo. Ale napětíčko bylo tentokrát z mé strany. On to ví, samozřejmě, a navzdory tomu, že já ho respektuji a nedovolil bych si ho ani plácnout na rameno, vyhýbá se mi—a je mi to jasné, že je to proto, že se mi líbí.
Skočme od Honzů k cizinci. Nejlepší kamarádi, skoro jako bratři (zdůrazňuji skoro). Věděl o mně. Nevadilo mu to. Nikdy jsem mu neřekl, jestli on se mi líbí nebo ne. Já nechtěl, aby se to pletlo mezi námi. Jenže jednou mu to začalo nejspíš vadit, že jsem na chlapy, a že on je chlap. Napětí v tomto případě nebylo druhu přitahování k sobě, ale útěku. Žádný Éros, teď byl Thánatos. A bylo po přátelství. Ano, mluvíme spolu ještě dnes. Moje přiznání nebylo jediným důvodem k tomu, aby uvádlo přátelství, nicméně jsem měl silný dojem, že to hrálo svou důležitou roli.
Než se vrátíme k poslednímu Honzovi, co Červencová? Tam je též sexuální napětí. A mně to znepokojuje. Nechci mluvit o sobě, nechci zranit, nechci dávat naděje, a tím pádem se jí vyhýbám, přestože je skvělý člověk a že jí mám rád. Ano, mohl bych to vyřešit jinak, ale dokud jsem nezačal psát tento text, bylo to všechno na úrovní podvědomí.
U jiných kamarádek, které o mně ví, nevznikly žádné potíže, naopak přátelství byla lepší, než před coming-outem.
Jinými slovy: jak se zdá, sexuální napětí ovlivňuje, jak se chováme k ostatním. A je naprosto osvobozující, když člověk mluví s někým a má jistotu, že tam není žádná možnost sexuálního přibližení. Člověk, ať je to muž nebo žena, je lovec, a může si odpočinout, když není poblíž žádná kořist. Blbě řečeno? Souhlasím. Zkuste to jinak Vy. Každopádně, pak dává smysl, proč muži občas utíkají od ženské společnosti a chtějí být s kamarády na pivě, bez žen. Není to projevem skryté homosexualité, naopak, pokud to by mělo vůbec něco společného se sexualitou, tak by to spíš bylo, aby si člověk mohl od sexuality na chvíli úplně vypnout.
A proto žena s homosexualem nebo heterosexualové a „heterosexuálky“ mezi sebou mají větší pravděpodobnosti se stát opravdovými kamarády. Není tam „riziko.“ A proto coming-out může pokazit kamaradství s chlapem (hetero či homo) ve stejné míře, jak dokáže vylepšit kamarádství s ženskou.
Třetí Honza musí o mně vědět. Známe se příliš dlouho. Jenže se neptá, a já jsem rád a taky o tom nemluvím. Já vím, že je na ženy, a on to o mně, doufám, nechce vědět, jinak by se mě zeptal (tedy předpokládám).A já mu to neříkám, protože je to skvělý kamarád a chci, aby to přátelství vydrželo, co nejdéle. Optimálně, na celý život. Nechci, aby se mě bál, jak to vypadalo u cizince. Nechci, aby měl strach, že bych si mohl sám ublížit vlastním vnitřním napětím, kdyby bylo—sice není, ale on tu jistotu nemůže mít. Vlastně může: můžeme tu jistotu mít oba, ovšem jen do té doby, co si to necháme pro sebe.
První Honza byl úžasným kamarádem do té doby, co jsem se mu zmínil o tom, že jsem na chlapy, a v jednom dechu jsem řekl, že jen na ty s nadváhou. Netušil jsem však vůbec, že jeho další slova budou jeho vlastním coming-outem: „A musí mít tu nadváhu?“ A kurňajc. Kdybych to býval byl tušil. Pozdě. Od té doby je jako kdyby v něm vzniklo neuspokojitelné sexuální napětí, začal se mi vysmívat poměrně často, skoro při každém setkání, kvůli nejrůznějším důvodům, a dnes se vídáme celkem zřídka.
Druhý Honza věděl o mně (tedy že jsem na kluky) již předtím, než jsme se seznámili, bylo to rande a hned po něm mi řekl, že můžeme být kamarády, ale že nikdy nebude mezi námi nic jiného, protože nejsem jeho typ. Byli jsme kamarádi léta, sice trochu povrchně, ale celkem to šlo. Ale napětíčko bylo tentokrát z mé strany. On to ví, samozřejmě, a navzdory tomu, že já ho respektuji a nedovolil bych si ho ani plácnout na rameno, vyhýbá se mi—a je mi to jasné, že je to proto, že se mi líbí.
Skočme od Honzů k cizinci. Nejlepší kamarádi, skoro jako bratři (zdůrazňuji skoro). Věděl o mně. Nevadilo mu to. Nikdy jsem mu neřekl, jestli on se mi líbí nebo ne. Já nechtěl, aby se to pletlo mezi námi. Jenže jednou mu to začalo nejspíš vadit, že jsem na chlapy, a že on je chlap. Napětí v tomto případě nebylo druhu přitahování k sobě, ale útěku. Žádný Éros, teď byl Thánatos. A bylo po přátelství. Ano, mluvíme spolu ještě dnes. Moje přiznání nebylo jediným důvodem k tomu, aby uvádlo přátelství, nicméně jsem měl silný dojem, že to hrálo svou důležitou roli.
Než se vrátíme k poslednímu Honzovi, co Červencová? Tam je též sexuální napětí. A mně to znepokojuje. Nechci mluvit o sobě, nechci zranit, nechci dávat naděje, a tím pádem se jí vyhýbám, přestože je skvělý člověk a že jí mám rád. Ano, mohl bych to vyřešit jinak, ale dokud jsem nezačal psát tento text, bylo to všechno na úrovní podvědomí.
U jiných kamarádek, které o mně ví, nevznikly žádné potíže, naopak přátelství byla lepší, než před coming-outem.
Jinými slovy: jak se zdá, sexuální napětí ovlivňuje, jak se chováme k ostatním. A je naprosto osvobozující, když člověk mluví s někým a má jistotu, že tam není žádná možnost sexuálního přibližení. Člověk, ať je to muž nebo žena, je lovec, a může si odpočinout, když není poblíž žádná kořist. Blbě řečeno? Souhlasím. Zkuste to jinak Vy. Každopádně, pak dává smysl, proč muži občas utíkají od ženské společnosti a chtějí být s kamarády na pivě, bez žen. Není to projevem skryté homosexualité, naopak, pokud to by mělo vůbec něco společného se sexualitou, tak by to spíš bylo, aby si člověk mohl od sexuality na chvíli úplně vypnout.
A proto žena s homosexualem nebo heterosexualové a „heterosexuálky“ mezi sebou mají větší pravděpodobnosti se stát opravdovými kamarády. Není tam „riziko.“ A proto coming-out může pokazit kamaradství s chlapem (hetero či homo) ve stejné míře, jak dokáže vylepšit kamarádství s ženskou.
Třetí Honza musí o mně vědět. Známe se příliš dlouho. Jenže se neptá, a já jsem rád a taky o tom nemluvím. Já vím, že je na ženy, a on to o mně, doufám, nechce vědět, jinak by se mě zeptal (tedy předpokládám).A já mu to neříkám, protože je to skvělý kamarád a chci, aby to přátelství vydrželo, co nejdéle. Optimálně, na celý život. Nechci, aby se mě bál, jak to vypadalo u cizince. Nechci, aby měl strach, že bych si mohl sám ublížit vlastním vnitřním napětím, kdyby bylo—sice není, ale on tu jistotu nemůže mít. Vlastně může: můžeme tu jistotu mít oba, ovšem jen do té doby, co si to necháme pro sebe.
pondělí 27. června 2016
Nekonečný seznam coming-outů (ano, -Ů)
Jako kdyby nebylo dost těžké přiznat sobě i světu, že se nám líbí chlapi... a nebylo těžké to, že jsme jiným k smíchu, že se dělají vtipy o nás, o naši tendenci, že se ty vtipy vyprávějí nám nebo za našími zádami...
Několik desetiletí boje zatím přineslo částečný úspěch: příbuzní, blízcí kamarádi, občas kolegové, sousedé, známí, nás berou nejen jako „normální,“ nýbrž taky za nás bojují, kritizují označení typu „jiné,“ správně (dle mého) porovnávají homosexuály s leváky...
To ovšem do té doby, než se dozví, jaký typ máme rádi. V mém případě, to jsou tlouštíci. A ne ledajací, ale přiměřeného věku nebo, dá-li Pán Bůh to štěstí, raději trochu starší. Vypadá, že opět má celý svět nárok si dělat srandičky na moji adresu: tloustíci? starší? Co na nich vidíš? Ovšem, kdybych si já dělal legraci z toho, že se nějakému chlapovi líbí velká prsa, trapný bych byl já, že? No tak si dovedete představit, jak trapné mi přijdou některé komentáře, dotazy, radobyvtípky.
Protože nejsem sám, který je jen a jen na tlouštíky a/nebo starší chlapy. Nehledejte v tom žádný psychologický důvod, nechcete-li začít nejdřív u sebe: proč se každému z nás líbí ten či onen typ? Proč jsme na ženy, na chlapy, na nafukovací kusy nábytku nebo na sezení před televizorem?
A není to jedno?
Sem tam se někdo objeví, co říká, že homosexualita je výraz nezralosti. Dnes mi někdo dokonce řekl, že záliba v tloušťce je výraz nezralosti. Toť možné. Taky jsem kdysi slyšel, že heterosexuální muž je nezralý k homosexualitě. S tím nesouhlasím. Ale jinak, i ženy mám rád. Tím jsem k smíchu některým homosexuálům, jiní mnou opovrhují, i heterosexuální muži a ženy se mi občas vysmívají, že mě některé ženy (vlastně je jich docela dost) sexuálné vzrušují. A já to nechápu.
Nestačí to?
Líbí se mi tmavší rasy, u chlapů i u žen. Takže například Romové i Romky jsou v mých očích krásní. Nejsem jediný, co si to myslí, ale mnozí se opět cítí oprávnění se mi vysmívat. A je to čtvrtý coming-out v řadě.
Možná někdo vidí protiřečení s mým předchozím psaníčkem, které bych mohl uvést i pod titulem „Jsem, jaký jsem“—aneb vůl promluvil. Homosexualitu vnímám jako barvu očí. Někteří tvrdí, že se dá „napravit“—tak ať si napraví oni to, co budou potřebovat, třeba barvu svých trusů nebo vlastní sexuální záliby (věřím tomu, že nikdo není bez vinny). Ale i kdyby měli pravdu: už se měním v dosti oblastech, tak třeba, jak jednou skončím s prací na sobě v jiných směrech, ještě mi bude občas stát dost pevně na to, abych už musel začit řešit svou sexualitu, a to proto, že už nebudu mít nic jiného k řešení. Budiž.
Nicméně, myslím si, že...
Na řešení důvody, proč se mi líbí to či ono, jsem už příliš starý. Stejně tak jsem příliš starý na to, abych márnil čas s lidmi, pro které jsem jen šašek. A věřte či ne, někteří lidé se díky mému blogu uvědomili, že je možné se chovat jinak, a že může to být i lepší... Rozhodnutí, máte-li mozek na to, je na Vás.
Několik desetiletí boje zatím přineslo částečný úspěch: příbuzní, blízcí kamarádi, občas kolegové, sousedé, známí, nás berou nejen jako „normální,“ nýbrž taky za nás bojují, kritizují označení typu „jiné,“ správně (dle mého) porovnávají homosexuály s leváky...
To ovšem do té doby, než se dozví, jaký typ máme rádi. V mém případě, to jsou tlouštíci. A ne ledajací, ale přiměřeného věku nebo, dá-li Pán Bůh to štěstí, raději trochu starší. Vypadá, že opět má celý svět nárok si dělat srandičky na moji adresu: tloustíci? starší? Co na nich vidíš? Ovšem, kdybych si já dělal legraci z toho, že se nějakému chlapovi líbí velká prsa, trapný bych byl já, že? No tak si dovedete představit, jak trapné mi přijdou některé komentáře, dotazy, radobyvtípky.
Protože nejsem sám, který je jen a jen na tlouštíky a/nebo starší chlapy. Nehledejte v tom žádný psychologický důvod, nechcete-li začít nejdřív u sebe: proč se každému z nás líbí ten či onen typ? Proč jsme na ženy, na chlapy, na nafukovací kusy nábytku nebo na sezení před televizorem?
A není to jedno?
Sem tam se někdo objeví, co říká, že homosexualita je výraz nezralosti. Dnes mi někdo dokonce řekl, že záliba v tloušťce je výraz nezralosti. Toť možné. Taky jsem kdysi slyšel, že heterosexuální muž je nezralý k homosexualitě. S tím nesouhlasím. Ale jinak, i ženy mám rád. Tím jsem k smíchu některým homosexuálům, jiní mnou opovrhují, i heterosexuální muži a ženy se mi občas vysmívají, že mě některé ženy (vlastně je jich docela dost) sexuálné vzrušují. A já to nechápu.
Nestačí to?
Líbí se mi tmavší rasy, u chlapů i u žen. Takže například Romové i Romky jsou v mých očích krásní. Nejsem jediný, co si to myslí, ale mnozí se opět cítí oprávnění se mi vysmívat. A je to čtvrtý coming-out v řadě.
Možná někdo vidí protiřečení s mým předchozím psaníčkem, které bych mohl uvést i pod titulem „Jsem, jaký jsem“—aneb vůl promluvil. Homosexualitu vnímám jako barvu očí. Někteří tvrdí, že se dá „napravit“—tak ať si napraví oni to, co budou potřebovat, třeba barvu svých trusů nebo vlastní sexuální záliby (věřím tomu, že nikdo není bez vinny). Ale i kdyby měli pravdu: už se měním v dosti oblastech, tak třeba, jak jednou skončím s prací na sobě v jiných směrech, ještě mi bude občas stát dost pevně na to, abych už musel začit řešit svou sexualitu, a to proto, že už nebudu mít nic jiného k řešení. Budiž.
Nicméně, myslím si, že...
Na řešení důvody, proč se mi líbí to či ono, jsem už příliš starý. Stejně tak jsem příliš starý na to, abych márnil čas s lidmi, pro které jsem jen šašek. A věřte či ne, někteří lidé se díky mému blogu uvědomili, že je možné se chovat jinak, a že může to být i lepší... Rozhodnutí, máte-li mozek na to, je na Vás.
neděle 10. dubna 2016
Jsem ochoten
„Jsem, jaký jsem.“ Známá kravina? Možná. Ale možná já jsem taky, jaký jsem.
Přece jen...
Jsem ochoten přestat chodit na kulturu, kterou mám rád, a vyměnit ji za tu, kterou máš rád Ty.
Jsem ochoten přestat dělat sport, co mám rád já, abych mohl zkusit sport, který máš rád Ty.
Jsem ochoten přestat se učit to, co se zrovna učím, abych se naučil něco s Tebou.
Jsem ochoten vyměnit svoje tvořivé činnosti za ty Tvoje.
Jsem ochoten cestovat, nebo zůstat doma, nebo jíst jiné zdravé jídlo, nebo číst jiné knihy, nebo chodit do jiných kroužků, nebo...
Jsem ochoten vyměnit svoje záliby za jiné, budou-li obdobné a nějak zaměnitelné.
Jsem ochoten omezovat svoji osobní svobodu, a to ve stejné míře, v jaké jsi ochoten Ty omezovat svou vlastní osobní svobodu pro mne. Ani více, ani méně.
Nejsem ochoten se omezovat v oblasti osobního růstu.
Jsem ochoten se vyvijet. Vlastně, toho nejsem ochoten: jsem smířený, že se budu vyvijet. Můžu se vyvijet tak, jak to bude vyhovovat mně nebo, přidáš-li se ke mně na společnou cestou životem, pak se můžu vyvijet tak, aby to vyhovovalo nám obou; ale nejsem ochoten se vyvijet tak, aby to vyhovovalo jen Tobě.
Můžu se Ti přizpůsobit v mnoha oblastech. Ale bylo by to sobecké chtít všechen osobní růst jen pro sebe. A časem bys nebyl vhodným partnerem pro mne. Proto jsem ochoten podporovat Tvému osobnímu růstu.
„Jsem, jaký jsem.“ Jsem stále se vyvijející bytost. Toť moje podstata. Nehodlám to změnit. Nehodlám se změnit. Tak asi nejsem ani horší, ani lepší než ti, pro které čas neběží, navzdory mým pocitům.
Přece jen...
Jsem ochoten přestat chodit na kulturu, kterou mám rád, a vyměnit ji za tu, kterou máš rád Ty.
Jsem ochoten přestat dělat sport, co mám rád já, abych mohl zkusit sport, který máš rád Ty.
Jsem ochoten přestat se učit to, co se zrovna učím, abych se naučil něco s Tebou.
Jsem ochoten vyměnit svoje tvořivé činnosti za ty Tvoje.
Jsem ochoten cestovat, nebo zůstat doma, nebo jíst jiné zdravé jídlo, nebo číst jiné knihy, nebo chodit do jiných kroužků, nebo...
Jsem ochoten vyměnit svoje záliby za jiné, budou-li obdobné a nějak zaměnitelné.
Jsem ochoten omezovat svoji osobní svobodu, a to ve stejné míře, v jaké jsi ochoten Ty omezovat svou vlastní osobní svobodu pro mne. Ani více, ani méně.
Nejsem ochoten se omezovat v oblasti osobního růstu.
Jsem ochoten se vyvijet. Vlastně, toho nejsem ochoten: jsem smířený, že se budu vyvijet. Můžu se vyvijet tak, jak to bude vyhovovat mně nebo, přidáš-li se ke mně na společnou cestou životem, pak se můžu vyvijet tak, aby to vyhovovalo nám obou; ale nejsem ochoten se vyvijet tak, aby to vyhovovalo jen Tobě.
Můžu se Ti přizpůsobit v mnoha oblastech. Ale bylo by to sobecké chtít všechen osobní růst jen pro sebe. A časem bys nebyl vhodným partnerem pro mne. Proto jsem ochoten podporovat Tvému osobnímu růstu.
„Jsem, jaký jsem.“ Jsem stále se vyvijející bytost. Toť moje podstata. Nehodlám to změnit. Nehodlám se změnit. Tak asi nejsem ani horší, ani lepší než ti, pro které čas neběží, navzdory mým pocitům.
pondělí 28. března 2016
Didn't show up
Whether it was a tryst, a date, a meeting, or a hook-up, sometimes we are left alone. The other part does not show up. I have commented on that here and there, but never as thoroughly and to the point like a blogger did in this post.
It is great to see I am not the only one realizing beforehand that someone's not going to show up. In that sense, I remember a certain trip to Prague (three hours of net time to get there) in which I planned a lot of things to do (exhibitions, sightseeing, shopping, etc) just in case any of my six dates for the day did not show up. "Come on, you can't be serious, six dates". Fine, just six meetings for a coffee with potential friends. And yes, it is still a lot. But it is Prague. I know Prague. And I know very well the gays from Prague. Therefore, there was no disappointment or surprise when:
On the other hand, it has happened to me to go to a date, the other side was informed about which bus I was going to catch (from a different city), and it was the first time ever I was not allowed to get on the bus because it was too full. But then, I phoned, we agreed to wait for the following bus (which was more than one hour later) and... he waited... I arrived... some weeks after we started dating. Not that it was the luckiest decision in my life, but it gave me some period of stability and I believed to be happy next to him.
At any case, nowadays we all have means to tell someone on time that we are going to be late. Sh*t happens, that is true—but I agree with the blogger mentioned above that it is highly unlikely that one cannot inform about a late arrival. Furthermore, if the meeting really did not take place for some reasons beyond our reach, maybe it was not supposed to happen anyway. Period.
A friend of mine told me a different story: he was to meet another guy and when he got to the point and called the other person, this told him "I'm not showing up, but it is nice you did. I can see you, wearing bla bla and now you are moving into this and that direction"... Whether real or invented, this story is creepy.
And no, I do not plan meetings for sex. An acquaintance of mine (who is very sexy and charming) once told me to go from the city center to his place. We have never had sex or physical approaching. I had my three hours on the train and had lots of things to do, but wanted to see him and chat a bit. He refused to come to the center (another one, again). Sorry, I am no charity slut, going to you for free to do whatever your sexual wishes are.
I do not go to Prague to meet anyone anymore. Since years ago. Sometimes I let somebody know that I need to go to Prague (or, mind, any other city). It is very, very rare to have someone moving his (or her) butt to meet you even if it would take them "just" 10-15 minutes to commute to you. And that includes people I have already met. I guess I am not that attractive—or certain people cannot realize I am. For whatever reason, I do not believe anyone really wants to meet. And now I just chat.
It is great to see I am not the only one realizing beforehand that someone's not going to show up. In that sense, I remember a certain trip to Prague (three hours of net time to get there) in which I planned a lot of things to do (exhibitions, sightseeing, shopping, etc) just in case any of my six dates for the day did not show up. "Come on, you can't be serious, six dates". Fine, just six meetings for a coffee with potential friends. And yes, it is still a lot. But it is Prague. I know Prague. And I know very well the gays from Prague. Therefore, there was no disappointment or surprise when:
- two of them did not show up or send a message or contact me anyhow ever after
- one wrote again some weeks afterwards and wanted to meet. I have never planned any meeting again. We chat at times. I am conscious it's a waste of time and I can't understand myself
- two of them excused themselves some minutes before the meeting and never wrote again
- the last one wanted me to cross half Prague to get to him (40 minutes on public transport plus my previous 3 hours). I was too tired after all the activities and called him to come to the city center. He refused. I excused myself and went home.
On the other hand, it has happened to me to go to a date, the other side was informed about which bus I was going to catch (from a different city), and it was the first time ever I was not allowed to get on the bus because it was too full. But then, I phoned, we agreed to wait for the following bus (which was more than one hour later) and... he waited... I arrived... some weeks after we started dating. Not that it was the luckiest decision in my life, but it gave me some period of stability and I believed to be happy next to him.
At any case, nowadays we all have means to tell someone on time that we are going to be late. Sh*t happens, that is true—but I agree with the blogger mentioned above that it is highly unlikely that one cannot inform about a late arrival. Furthermore, if the meeting really did not take place for some reasons beyond our reach, maybe it was not supposed to happen anyway. Period.
A friend of mine told me a different story: he was to meet another guy and when he got to the point and called the other person, this told him "I'm not showing up, but it is nice you did. I can see you, wearing bla bla and now you are moving into this and that direction"... Whether real or invented, this story is creepy.
And no, I do not plan meetings for sex. An acquaintance of mine (who is very sexy and charming) once told me to go from the city center to his place. We have never had sex or physical approaching. I had my three hours on the train and had lots of things to do, but wanted to see him and chat a bit. He refused to come to the center (another one, again). Sorry, I am no charity slut, going to you for free to do whatever your sexual wishes are.
I do not go to Prague to meet anyone anymore. Since years ago. Sometimes I let somebody know that I need to go to Prague (or, mind, any other city). It is very, very rare to have someone moving his (or her) butt to meet you even if it would take them "just" 10-15 minutes to commute to you. And that includes people I have already met. I guess I am not that attractive—or certain people cannot realize I am. For whatever reason, I do not believe anyone really wants to meet. And now I just chat.
pondělí 15. února 2016
„Nikdo si to nepřečte“
Takové věci lidi píší na svých profilech: „tady to nemá smysl,“ „stejně si to nikdo nepřečte,“ „nikdo to nemyslí vážně,“ „je slušností aspoň odpovědět“ atd. Nějakou dobu mě to i bavilo. Už dávno to tak není, a to zejména poté, že jsem se snažil pár jedinců vyvést z omylů. Odpověď si žádnou nepamatuji, dokonce někdo hned na to změnil stav na „opravdu to tady nemá smysl“ záhy po přečtení zprávy ode mne. Když někdo chce ze sebe dělat oběť, tak kdo chce kam, pomozme mu do toho svého mozkového hajzlu.
A to jen tak na úvod, protože můj důvod, proč sem něco psát po tak dlouhé době, nemá s tím předchozím odstavcem takřka nic společného. Píši sem s nadějí, že si to nikdo nepřečte. Já to ale potřebuji sdělit do internetového „mraku,“ nechat si ty dveře, tu možnost, otevřené. Mám komu bych to sdělil, mám jiné deníky, které mají pravidelné čtenáře, mám dobré kamarády, mám docela hodně lidí, kteří mě berou takového, jakého mě vnímají. Jenže pro zatím jim to nechci říct.
Něco se stalo. Nevím co. Měním se. A v tom není nic špatného, každý se nějak vyviji. Je pravda, že se před 3-4 roky stálo pár větších změn: rozvod, návrat do VŠ studií, změna zdravotního stavu, očistka společenského prostředí... Poté následovalo několik středních změn: návrat do aktivního sportu, nový(é) hudební nástroj(e) a jiné. Asi před rokem jsem začal sepisovat dohromady změny „v pozadí“—takové, že se začaly rodit před léty a tenkrát se dotvařovaly. A po, zdá se, osudové cesty koncem října minulého roku, se začalo postupně objevovat víc a víc „drobných“ změn. Vždycky to je ze dne na den, neplánovaně, že najednou zjisťuji, že mám zvyk, o kterém nevím, jednou jiný pitný režim, jednou jiné oblečení, jednou jiný způsob práce, a přijde mi to přirozené, všechno, a tak se každá nová změna objeví, aby tu zůstala.
Jako ve filozofických spirálách španělského Ortegy i Gasseta, najednou pozoruji obrovskou změnu, která byla tu ze dne na den, ostřeji než rozvod, tu jen sedím, píši na papíře, mrknu a v tu ránu mám nový rukopis. Starý jakoby mi nepatřil. Je mi cizí. Podpisu nevyjímaje. Toto už je zásadnější změna.
Ale to není nic proti tomu, co se u mne v posteli děje... a sice to je už několik měsíců, ale poslední dobou to nějak nabírá na obrátkách...
... a já nechápu... ani nelituji... jen zvědavě pozoruji...
A to jen tak na úvod, protože můj důvod, proč sem něco psát po tak dlouhé době, nemá s tím předchozím odstavcem takřka nic společného. Píši sem s nadějí, že si to nikdo nepřečte. Já to ale potřebuji sdělit do internetového „mraku,“ nechat si ty dveře, tu možnost, otevřené. Mám komu bych to sdělil, mám jiné deníky, které mají pravidelné čtenáře, mám dobré kamarády, mám docela hodně lidí, kteří mě berou takového, jakého mě vnímají. Jenže pro zatím jim to nechci říct.
Něco se stalo. Nevím co. Měním se. A v tom není nic špatného, každý se nějak vyviji. Je pravda, že se před 3-4 roky stálo pár větších změn: rozvod, návrat do VŠ studií, změna zdravotního stavu, očistka společenského prostředí... Poté následovalo několik středních změn: návrat do aktivního sportu, nový(é) hudební nástroj(e) a jiné. Asi před rokem jsem začal sepisovat dohromady změny „v pozadí“—takové, že se začaly rodit před léty a tenkrát se dotvařovaly. A po, zdá se, osudové cesty koncem října minulého roku, se začalo postupně objevovat víc a víc „drobných“ změn. Vždycky to je ze dne na den, neplánovaně, že najednou zjisťuji, že mám zvyk, o kterém nevím, jednou jiný pitný režim, jednou jiné oblečení, jednou jiný způsob práce, a přijde mi to přirozené, všechno, a tak se každá nová změna objeví, aby tu zůstala.
Jako ve filozofických spirálách španělského Ortegy i Gasseta, najednou pozoruji obrovskou změnu, která byla tu ze dne na den, ostřeji než rozvod, tu jen sedím, píši na papíře, mrknu a v tu ránu mám nový rukopis. Starý jakoby mi nepatřil. Je mi cizí. Podpisu nevyjímaje. Toto už je zásadnější změna.
Ale to není nic proti tomu, co se u mne v posteli děje... a sice to je už několik měsíců, ale poslední dobou to nějak nabírá na obrátkách...
... a já nechápu... ani nelituji... jen zvědavě pozoruji...
pondělí 9. února 2015
Menšinová zamindrákovanost
Nejsou to jediné případy. Každý se chce uvažovat za normálního. A stoprocentně normální není nikdo. Ovšem, někteří jedinci si nepotřebují vykompenzovat své mindráky pomocí útoků na jiné, bezbrannější menšiny.
Já normální nejsem, už začínaje tím, že jsem si vědom své nenormálnosti. Lidi: nevidíte, že je velký nesmysl v tom, chtít být mimořádným a zároveň "obyčejným"? Všichni jsme mimořádný v něčem. Někdo to chce popírat, protože není připraven čelit zodpovědnosti na svou mimořádnost (ano, mimořádnost, jako pravá nefalšovaná svoboda, vyžaduje velkou zodpovědnost).
Jak píše můj nejoblíbenější spisovatel, normalita má mnoho podob - aneb nikdo není normální.
A proč o tom píši, když se o tom už zmíňují jiní (ba i já sám) jinde? Zaprvé proto, že si myslím, že není to na škodu to sám sobě i jiným čas od času připomenout. Zadruhé proto, že mám plné zuby některých keců.
Homosexualita se vyskytuje ve všech společnostech, a to tak, že kolem 4% obyvatelstva má homosexuální tendenci. Bisexualita je vzácnější. Proto si někteří homosexuálové troufají říct, že bisexualita "není normální." A pravda: není tak běžná, jako homosexualita, která pak není tak běžná, jako heterosexualita. Pokud si budeme pléci normalitu s běžností, kdo je tady nejnormálnější? Kdo je nejmenší uchyl (jak nam říkají)?
A chlapi, držte se: asexualita (tedy, nezájem vyhledávat sexuální styk s jinými osobami) se vyskytuje v procentech kolísajících mezi 10% a 15%!
To není vše.
Stárnutí je normální: pokud člověk přežije vlastní mládí, má jistotu, že se, přinejměnším, počátků vlastního stáří dožije. Do toho patří, světe div se, i pokles v sexuální chuti.
Je mi dost let, abych mohl říci, že v některých oblastech už stárnu. Ano, v sociálních sítích s gay tematikou už mě dávno označují za tatínka (jen tak mimochodem, chci někoho ve svém věku, děkuji za pochopení). Mám vrásky, mám šediny, mám koutky, svalové hmoty taky ubývá (a jí nikdy ani tolik nebylo), víc se unavují, chutná mi spíš vegetariánské jídlo než sladké, klouby se sem tam hlásí - a hle, i mezi třísly to už není, co bejváválo. Věřím tomu, že někdo v 70 letech ještě může mít chuť, sílu i schopnost dělat ze sebe pornoherce či akrobata. Já se mezi těmi "šťastnými" jedinci nenacházím již dnes. Vlastně zatím jsem mezi ně nikdy nepatřil. To znamená, že se nejpravděpodobněji už nikdy do takové skupiny nedostanu. A nevadí mě to.
Mám plno jiných koníčků, než sex, jak jsem psal už četně a unavuje mi to, když to musím furt někomu opakovat a vysvětlit - mimo jiné proto, že není co vysvětlit nebo ospravedlnit. Já s tím problém nemám. Nebo vlastně ano: mě přestává bavit chodit na některé stránky a mít každý druhý rozhovor jako ze škatulky. Když nemáte život podle svých představ, nesnažte se mě vtáhnout do té šedé všednosti, v které někteří žijete. Udělejte něco a žijte šťastně. Fakt je to nuda, mluvit jen o sexu, a bez ohledu na to, jak může být krásný, není to kvůli němu, že chodím do sociálních sítí. Ostatně, proto taky chodím čím dále méně často.
Jsme mimořádně nudnou a nepřítažlivou společností: málo témat, málo pochopení pro druhé, plno mindráků. Stále chceme, aby někdo nás uznal, kolikrát s jediným odůvodněním, že jsme "gayové," a chceme, aby všichni gayové byli stejní - jako kdyby to nam mohlo zaručit štěstí, aniž bychom pro to měli něco dělat (kromě pouštět hubu na špacír).
Jsem si vědom, že jsem jiný. Ano, jsem si vědom své výjimečnosti, své mimořádnosti, která patří nam všem. Jsem ale i rád, že v některých oblastech jsem, navzdory názorům debilů, docela normální.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)