Tři Honzové a Červencová

Mám takové tři kamarády, jež se jmenují Honza. Jednomu se líbím, ale on mně ne; druhý se mně líbí, aniž by to bylo opětované, a třetí je heterosexuál, který o mně oficiálně neví a já nechci, aby o tom věděl, a tím pádem není co řešit, jestli a jak se líbíme tomu druhému. Do čtverice, mám kolegyni Červencovou, která chce mít někoho a trochu moc často se mi o tom zmíňuje. Ano,všechna jména a některé okolnosti jsou vymyšlené—ale řekněme jim přece jen Honzové a Červencová.

První Honza byl úžasným kamarádem do té doby, co jsem se mu zmínil o tom, že jsem na chlapy, a v jednom dechu jsem řekl, že jen na ty s nadváhou. Netušil jsem však vůbec, že jeho další slova budou jeho vlastním coming-outem: „A musí mít tu nadváhu?“ A kurňajc. Kdybych to býval byl tušil. Pozdě. Od té doby je jako kdyby v něm vzniklo neuspokojitelné sexuální napětí, začal se mi vysmívat poměrně často, skoro při každém setkání, kvůli nejrůznějším důvodům, a dnes se vídáme celkem zřídka.

Druhý Honza věděl o mně (tedy že jsem na kluky) již předtím, než jsme se seznámili, bylo to rande a hned po něm mi řekl, že můžeme být kamarády, ale že nikdy nebude mezi námi nic jiného, protože nejsem jeho typ. Byli jsme kamarádi léta, sice trochu povrchně, ale celkem to šlo. Ale napětíčko bylo tentokrát z mé strany. On to ví, samozřejmě, a navzdory tomu, že já ho respektuji a nedovolil bych si ho ani plácnout na rameno, vyhýbá se mi—a je mi to jasné, že je to proto, že se mi líbí.

Skočme od Honzů k cizinci. Nejlepší kamarádi, skoro jako bratři (zdůrazňuji skoro). Věděl o mně. Nevadilo mu to. Nikdy jsem mu neřekl, jestli on se mi líbí nebo ne. Já nechtěl, aby se to pletlo mezi námi. Jenže jednou mu to začalo nejspíš vadit, že jsem na chlapy, a že on je chlap. Napětí v tomto případě nebylo druhu přitahování k sobě, ale útěku. Žádný Éros, teď byl Thánatos. A bylo po přátelství. Ano, mluvíme spolu ještě dnes. Moje přiznání nebylo jediným důvodem k tomu, aby uvádlo přátelství, nicméně jsem měl silný dojem, že to hrálo svou důležitou roli.

Než se vrátíme k poslednímu Honzovi, co Červencová? Tam je též sexuální napětí. A mně to znepokojuje. Nechci mluvit o sobě, nechci zranit, nechci dávat naděje, a tím pádem se jí vyhýbám, přestože je skvělý člověk a že jí mám rád. Ano, mohl bych to vyřešit jinak, ale dokud jsem nezačal psát tento text, bylo to všechno na úrovní podvědomí.

U jiných kamarádek, které o mně ví, nevznikly žádné potíže, naopak přátelství byla lepší, než před coming-outem.

Jinými slovy: jak se zdá, sexuální napětí ovlivňuje, jak se chováme k ostatním. A je naprosto osvobozující, když člověk mluví s někým a má jistotu, že tam není žádná možnost sexuálního přibližení. Člověk, ať je to muž nebo žena, je lovec, a může si odpočinout, když není poblíž žádná kořist. Blbě řečeno? Souhlasím. Zkuste to jinak Vy. Každopádně, pak dává smysl, proč muži občas utíkají od ženské společnosti a chtějí být s kamarády na pivě, bez žen. Není to projevem skryté homosexualité, naopak, pokud to by mělo vůbec něco společného se sexualitou, tak by to spíš bylo, aby si člověk mohl od sexuality na chvíli úplně vypnout.

A proto žena s homosexualem nebo heterosexualové a „heterosexuálky“ mezi sebou mají větší pravděpodobnosti se stát opravdovými kamarády. Není tam „riziko.“ A proto coming-out může pokazit kamaradství s chlapem (hetero či homo) ve stejné míře, jak dokáže vylepšit kamarádství s ženskou.

Třetí Honza musí o mně vědět. Známe se příliš dlouho. Jenže se neptá, a já jsem rád a taky o tom nemluvím. Já vím, že je na ženy, a on to o mně, doufám, nechce vědět, jinak by se mě zeptal (tedy předpokládám).A já mu to neříkám, protože je to skvělý kamarád a chci, aby to přátelství vydrželo, co nejdéle. Optimálně, na celý život. Nechci, aby se mě bál, jak to vypadalo u cizince. Nechci, aby měl strach, že bych si mohl sám ublížit vlastním vnitřním napětím, kdyby bylo—sice není, ale on tu jistotu nemůže mít. Vlastně může: můžeme tu jistotu mít oba, ovšem jen do té doby, co si to necháme pro sebe.

Nekonečný seznam coming-outů (ano, -Ů)

Jako kdyby nebylo dost těžké přiznat sobě i světu, že se nám líbí chlapi... a nebylo těžké to, že jsme jiným k smíchu, že se dělají vtipy o nás, o naši tendenci, že se ty vtipy vyprávějí nám nebo za našími zádami...

Několik desetiletí boje zatím přineslo částečný úspěch: příbuzní, blízcí kamarádi, občas kolegové, sousedé, známí, nás berou nejen jako „normální,“ nýbrž taky za nás bojují, kritizují označení typu „jiné,“ správně (dle mého) porovnávají homosexuály s leváky...

To ovšem do té doby, než se dozví, jaký typ máme rádi. V mém případě, to jsou tlouštíci. A ne ledajací, ale přiměřeného věku nebo, dá-li Pán Bůh to štěstí, raději trochu starší. Vypadá, že opět má celý svět nárok si dělat srandičky na moji adresu: tloustíci? starší? Co na nich vidíš? Ovšem, kdybych si já dělal legraci z toho, že se nějakému chlapovi líbí velká prsa, trapný bych byl já, že? No tak si dovedete představit, jak trapné mi přijdou některé komentáře, dotazy, radobyvtípky.

Protože nejsem sám, který je jen a jen na tlouštíky a/nebo starší chlapy. Nehledejte v tom žádný psychologický důvod, nechcete-li začít nejdřív u sebe: proč se každému z nás líbí ten či onen typ? Proč jsme na ženy, na chlapy, na nafukovací kusy nábytku nebo na sezení před televizorem?

A není to jedno?

Sem tam se někdo objeví, co říká, že homosexualita je výraz nezralosti. Dnes mi někdo dokonce řekl, že záliba v tloušťce je výraz nezralosti. Toť možné. Taky jsem kdysi slyšel, že heterosexuální muž je nezralý k homosexualitě. S tím nesouhlasím. Ale jinak, i ženy mám rád. Tím jsem k smíchu některým homosexuálům, jiní mnou opovrhují, i heterosexuální muži a ženy se mi občas vysmívají, že mě některé ženy (vlastně je jich docela dost) sexuálné vzrušují. A já to nechápu.

Nestačí to?

Líbí se mi tmavší rasy, u chlapů i u žen. Takže například Romové i Romky jsou v mých očích krásní. Nejsem jediný, co si to myslí, ale mnozí se opět cítí oprávnění se mi vysmívat. A je to čtvrtý coming-out v řadě.

Možná někdo vidí protiřečení s mým předchozím psaníčkem, které bych mohl uvést i pod titulem „Jsem, jaký jsem“—aneb vůl promluvil. Homosexualitu vnímám jako barvu očí. Někteří tvrdí, že se dá „napravit“—tak ať si napraví oni to, co budou potřebovat, třeba barvu svých trusů nebo vlastní sexuální záliby (věřím tomu, že nikdo není bez vinny). Ale i kdyby měli pravdu: už se měním v dosti oblastech, tak třeba, jak jednou skončím s prací na sobě v jiných směrech, ještě mi bude občas stát dost pevně na to, abych už musel začit řešit svou sexualitu, a to proto, že už nebudu mít nic jiného k řešení. Budiž.

Nicméně, myslím si, že...

Na řešení důvody, proč se mi líbí to či ono, jsem už příliš starý. Stejně tak jsem příliš starý na to, abych márnil čas s lidmi, pro které jsem jen šašek. A věřte či ne, někteří lidé se díky mému blogu uvědomili, že je možné se chovat jinak, a že může to být i lepší... Rozhodnutí, máte-li mozek na to, je na Vás.

Menšinová zamindrákovanost

Občas Často slyším homosexuály (a nejenom je) mluvit proti Romům. A odůvodňují to pro někoho více či méně přesvědčivě (pro mne nikoli). Pak se taky občas najde Rom, který mluví proti homosexuálům. A odůvodňuje to pro někoho více či méně přesvědčivě. Ani jedna z těch stran si neuvědomuje, že atakuje menšinu, zatímco chce pochopení pro své menšinové seskupení.

Nejsou to jediné případy. Každý se chce uvažovat za normálního. A stoprocentně normální není nikdo. Ovšem, někteří jedinci si nepotřebují vykompenzovat své mindráky pomocí útoků na jiné, bezbrannější menšiny.

Já normální nejsem, už začínaje tím, že jsem si vědom své nenormálnosti. Lidi: nevidíte, že je velký nesmysl v tom, chtít být mimořádným a zároveň "obyčejným"? Všichni jsme mimořádný v něčem. Někdo to chce popírat, protože není připraven čelit zodpovědnosti na svou mimořádnost (ano, mimořádnost, jako pravá nefalšovaná svoboda, vyžaduje velkou zodpovědnost).

Jak píše můj nejoblíbenější spisovatel, normalita má mnoho podob - aneb nikdo není normální.

A proč o tom píši, když se o tom už zmíňují jiní (ba i já sám) jinde? Zaprvé proto, že si myslím, že není to na škodu to sám sobě i jiným čas od času připomenout. Zadruhé proto, že mám plné zuby některých keců.

Homosexualita se vyskytuje ve všech společnostech, a to tak, že kolem 4% obyvatelstva má homosexuální tendenci. Bisexualita je vzácnější. Proto si někteří homosexuálové troufají říct, že bisexualita "není normální." A pravda: není tak běžná, jako homosexualita, která pak není tak běžná, jako heterosexualita. Pokud si budeme pléci normalitu s běžností, kdo je tady nejnormálnější? Kdo je nejmenší uchyl (jak nam říkají)?

A chlapi, držte se: asexualita (tedy, nezájem vyhledávat sexuální styk s jinými osobami) se vyskytuje v procentech kolísajících mezi 10% a 15%!

To není vše.

Stárnutí je normální: pokud člověk přežije vlastní mládí, má jistotu, že se, přinejměnším, počátků vlastního stáří dožije. Do toho patří, světe div se, i pokles v sexuální chuti.

Je mi dost let, abych mohl říci, že v některých oblastech už stárnu. Ano, v sociálních sítích s gay tematikou už mě dávno označují za tatínka (jen tak mimochodem, chci někoho ve svém věku, děkuji za pochopení). Mám vrásky, mám šediny, mám koutky, svalové hmoty taky ubývá (a jí nikdy ani tolik nebylo), víc se unavují, chutná mi spíš vegetariánské jídlo než sladké, klouby se sem tam hlásí - a hle, i mezi třísly to už není, co bejváválo. Věřím tomu, že někdo v 70 letech ještě může mít chuť, sílu i schopnost dělat ze sebe pornoherce či akrobata. Já se mezi těmi "šťastnými" jedinci nenacházím již dnes. Vlastně zatím jsem mezi ně nikdy nepatřil. To znamená, že se nejpravděpodobněji už nikdy do takové skupiny nedostanu. A nevadí mě to.

Mám plno jiných koníčků, než sex, jak jsem psal už četně a unavuje mi to, když to musím furt někomu opakovat a vysvětlit - mimo jiné proto, že není co vysvětlit nebo ospravedlnit. Já s tím problém nemám. Nebo vlastně ano: mě přestává bavit chodit na některé stránky a mít každý druhý rozhovor jako ze škatulky. Když nemáte život podle svých představ, nesnažte se mě vtáhnout do té šedé všednosti, v které někteří žijete. Udělejte něco a žijte šťastně. Fakt je to nuda, mluvit jen o sexu, a bez ohledu na to, jak může být krásný, není to kvůli němu, že chodím do sociálních sítí. Ostatně, proto taky chodím čím dále méně často.

Jsme mimořádně nudnou a nepřítažlivou společností: málo témat, málo pochopení pro druhé, plno mindráků. Stále chceme, aby někdo nás uznal, kolikrát s jediným odůvodněním, že jsme "gayové," a chceme, aby všichni gayové byli stejní - jako kdyby to nam mohlo zaručit štěstí, aniž bychom pro to měli něco dělat (kromě pouštět hubu na špacír).

Jsem si vědom, že jsem jiný. Ano, jsem si vědom své výjimečnosti, své mimořádnosti, která patří nam všem. Jsem ale i rád, že v některých oblastech jsem, navzdory názorům debilů, docela normální.