Nejsou to jediné případy. Každý se chce uvažovat za normálního. A stoprocentně normální není nikdo. Ovšem, někteří jedinci si nepotřebují vykompenzovat své mindráky pomocí útoků na jiné, bezbrannější menšiny.
Já normální nejsem, už začínaje tím, že jsem si vědom své nenormálnosti. Lidi: nevidíte, že je velký nesmysl v tom, chtít být mimořádným a zároveň "obyčejným"? Všichni jsme mimořádný v něčem. Někdo to chce popírat, protože není připraven čelit zodpovědnosti na svou mimořádnost (ano, mimořádnost, jako pravá nefalšovaná svoboda, vyžaduje velkou zodpovědnost).
Jak píše můj nejoblíbenější spisovatel, normalita má mnoho podob - aneb nikdo není normální.
A proč o tom píši, když se o tom už zmíňují jiní (ba i já sám) jinde? Zaprvé proto, že si myslím, že není to na škodu to sám sobě i jiným čas od času připomenout. Zadruhé proto, že mám plné zuby některých keců.
Homosexualita se vyskytuje ve všech společnostech, a to tak, že kolem 4% obyvatelstva má homosexuální tendenci. Bisexualita je vzácnější. Proto si někteří homosexuálové troufají říct, že bisexualita "není normální." A pravda: není tak běžná, jako homosexualita, která pak není tak běžná, jako heterosexualita. Pokud si budeme pléci normalitu s běžností, kdo je tady nejnormálnější? Kdo je nejmenší uchyl (jak nam říkají)?
A chlapi, držte se: asexualita (tedy, nezájem vyhledávat sexuální styk s jinými osobami) se vyskytuje v procentech kolísajících mezi 10% a 15%!
To není vše.
Stárnutí je normální: pokud člověk přežije vlastní mládí, má jistotu, že se, přinejměnším, počátků vlastního stáří dožije. Do toho patří, světe div se, i pokles v sexuální chuti.
Je mi dost let, abych mohl říci, že v některých oblastech už stárnu. Ano, v sociálních sítích s gay tematikou už mě dávno označují za tatínka (jen tak mimochodem, chci někoho ve svém věku, děkuji za pochopení). Mám vrásky, mám šediny, mám koutky, svalové hmoty taky ubývá (a jí nikdy ani tolik nebylo), víc se unavují, chutná mi spíš vegetariánské jídlo než sladké, klouby se sem tam hlásí - a hle, i mezi třísly to už není, co bejváválo. Věřím tomu, že někdo v 70 letech ještě může mít chuť, sílu i schopnost dělat ze sebe pornoherce či akrobata. Já se mezi těmi "šťastnými" jedinci nenacházím již dnes. Vlastně zatím jsem mezi ně nikdy nepatřil. To znamená, že se nejpravděpodobněji už nikdy do takové skupiny nedostanu. A nevadí mě to.
Mám plno jiných koníčků, než sex, jak jsem psal už četně a unavuje mi to, když to musím furt někomu opakovat a vysvětlit - mimo jiné proto, že není co vysvětlit nebo ospravedlnit. Já s tím problém nemám. Nebo vlastně ano: mě přestává bavit chodit na některé stránky a mít každý druhý rozhovor jako ze škatulky. Když nemáte život podle svých představ, nesnažte se mě vtáhnout do té šedé všednosti, v které někteří žijete. Udělejte něco a žijte šťastně. Fakt je to nuda, mluvit jen o sexu, a bez ohledu na to, jak může být krásný, není to kvůli němu, že chodím do sociálních sítí. Ostatně, proto taky chodím čím dále méně často.
Jsme mimořádně nudnou a nepřítažlivou společností: málo témat, málo pochopení pro druhé, plno mindráků. Stále chceme, aby někdo nás uznal, kolikrát s jediným odůvodněním, že jsme "gayové," a chceme, aby všichni gayové byli stejní - jako kdyby to nam mohlo zaručit štěstí, aniž bychom pro to měli něco dělat (kromě pouštět hubu na špacír).
Jsem si vědom, že jsem jiný. Ano, jsem si vědom své výjimečnosti, své mimořádnosti, která patří nam všem. Jsem ale i rád, že v některých oblastech jsem, navzdory názorům debilů, docela normální.
