Jako kdyby nebylo dost těžké přiznat sobě i světu, že se nám líbí chlapi... a nebylo těžké to, že jsme jiným k smíchu, že se dělají vtipy o nás, o naši tendenci, že se ty vtipy vyprávějí nám nebo za našími zádami...
Několik desetiletí boje zatím přineslo částečný úspěch: příbuzní, blízcí kamarádi, občas kolegové, sousedé, známí, nás berou nejen jako „normální,“ nýbrž taky za nás bojují, kritizují označení typu „jiné,“ správně (dle mého) porovnávají homosexuály s leváky...
To ovšem do té doby, než se dozví, jaký typ máme rádi. V mém případě, to jsou tlouštíci. A ne ledajací, ale přiměřeného věku nebo, dá-li Pán Bůh to štěstí, raději trochu starší. Vypadá, že opět má celý svět nárok si dělat srandičky na moji adresu: tloustíci? starší? Co na nich vidíš? Ovšem, kdybych si já dělal legraci z toho, že se nějakému chlapovi líbí velká prsa, trapný bych byl já, že? No tak si dovedete představit, jak trapné mi přijdou některé komentáře, dotazy, radobyvtípky.
Protože nejsem sám, který je jen a jen na tlouštíky a/nebo starší chlapy. Nehledejte v tom žádný psychologický důvod, nechcete-li začít nejdřív u sebe: proč se každému z nás líbí ten či onen typ? Proč jsme na ženy, na chlapy, na nafukovací kusy nábytku nebo na sezení před televizorem?
A není to jedno?
Sem tam se někdo objeví, co říká, že homosexualita je výraz nezralosti. Dnes mi někdo dokonce řekl, že záliba v tloušťce je výraz nezralosti. Toť možné. Taky jsem kdysi slyšel, že heterosexuální muž je nezralý k homosexualitě. S tím nesouhlasím. Ale jinak, i ženy mám rád. Tím jsem k smíchu některým homosexuálům, jiní mnou opovrhují, i heterosexuální muži a ženy se mi občas vysmívají, že mě některé ženy (vlastně je jich docela dost) sexuálné vzrušují. A já to nechápu.
Nestačí to?
Líbí se mi tmavší rasy, u chlapů i u žen. Takže například Romové i Romky jsou v mých očích krásní. Nejsem jediný, co si to myslí, ale mnozí se opět cítí oprávnění se mi vysmívat. A je to čtvrtý coming-out v řadě.
Možná někdo vidí protiřečení s mým předchozím psaníčkem, které bych mohl uvést i pod titulem „Jsem, jaký jsem“—aneb vůl promluvil. Homosexualitu vnímám jako barvu očí. Někteří tvrdí, že se dá „napravit“—tak ať si napraví oni to, co budou potřebovat, třeba barvu svých trusů nebo vlastní sexuální záliby (věřím tomu, že nikdo není bez vinny). Ale i kdyby měli pravdu: už se měním v dosti oblastech, tak třeba, jak jednou skončím s prací na sobě v jiných směrech, ještě mi bude občas stát dost pevně na to, abych už musel začit řešit svou sexualitu, a to proto, že už nebudu mít nic jiného k řešení. Budiž.
Nicméně, myslím si, že...
Na řešení důvody, proč se mi líbí to či ono, jsem už příliš starý. Stejně tak jsem příliš starý na to, abych márnil čas s lidmi, pro které jsem jen šašek. A věřte či ne, někteří lidé se díky mému blogu uvědomili, že je možné se chovat jinak, a že může to být i lepší... Rozhodnutí, máte-li mozek na to, je na Vás.
